Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
V Buddhově době to bylo klidnější. Ale vidíte, v různých dobách, v různých obdobích reinkarnace, karma zařizuje některé jiné věci. Dokonce i Buddha, Jeho rod, byl zničen kvůli nějaké karmě z dávné doby, z jiných životů, a pak se to projevilo do Jeho života, takže Jeho rodina, Jeho rod, byly zničeny. […] Pak v té době jeden ze špatných úředníků nepřátel připomněl králi důvod, proč by měl jít a zabít rod Shakya, a on to pak udělal. Ale poté tento král, který šel a zabil, zavraždil a mučil tolik, tolik lidí – také žen a dětí – šel do pekla, do neúprosného pekla a nikdy se nevrátil. Dovolte, podívám se, jestli tam ještě je. Kde je teď? Už tam není; Pak, kde je teď? Och, narodil se s lidským postavením, ale v takové neustále válkou zpustošené zemi. Ne v tomto světě, v jiném světě. Máme také i jiné planety, a kdo hodně válčí, půjde nejprve do pekla. Pokud zabijí hodně lidí, pak půjdou do pekla, do neúprosného pekla. Někdy to může být navždy. Ale v takové situaci vám jedna sekunda života také připadá jako věčnost.Proč se takovému peklu říká neúprosné? Protože vás nikdy nepřestane trestat, mučit, jedno za druhým. Stále budete cítit bolest navždy. Nikdy nepřestanete cítit bolest a nikdy si neodpočinete. V některých jiných peklech mají odpočinek. Třeba, pokud lidé jedí maso zvířecích lidí – záleží na tom, kolik a jakého druhu – když nemají žádné zásluhy z minulého života nebo žádného Mistra, který by je zachránil nebo jim pomohl, pak půjdou do pekla a budou rozemleti na mleté maso, stejně jako se zabíjí a mele maso ze zvířecích lidí na mleté maso na tomto světě, možná dvakrát, třikrát, možná šestkrát, deset tisíckrát denně. Mezitím si však mohou odpočinout. Ale v neúprosném pekle si vůbec nikdo nesmí odpočinout. Pokračuje to věčně. Automatické stroje je nasávají, mučí je a kolem se potloukají nějací ďáblové, kteří to sledují nebo na to dohlížejí, a nikdy to nepřestane. To je to nejhorší peklo, do kterého můžete spadnout.To peklo je vyhrazeno pro bojovné lidi, pro lidi, kteří opravdu chtějí zabíjet, masakrovat druhé bez ustání, bez slitování. Tito lidé spadnou do takového neúprosného pekla. Ať už se k druhým chovají jakkoli, bude s nimi takto zacházeno, znovu, znovu a znovu neúprosně. A vůbec si nemůžete vzpomenout na Boha, Buddhu – na nic. Nemůžete se modlit, nemůžete pro sebe nic udělat. Tamní tísnivá energie vám nedovolí myslet ani na nanosekundu. Nedokážete si na nic vzpomenout. Jediné, co děláte, je, že stále jen křičíte, 24/7, znovu, znovu a znovu. To je strašné. Proto mnoho Mistrů sestoupilo na Zemi, protože nesnesou vidět, když bytosti na této planetě takto trpí. Stejně jako já. Každý den pláču, aniž byste to viděli.Když upravuji pořady, které mi dáváte, a když zvířecí lidé nebo lidé v tom pořadu trpí, och, hodně pláču, stále. Musím se opravdu snažit ovládat, jinak bych takhle pracovat nemohla. Děkuji také vám, vám všem, týmům Supreme Master TV, kteří pracují na takových pořadech s utrpením, když musíme světu ukázat pravdu – jak trpí zvířecí lidé, jak trpí oběti války. Vy všichni na tom musíte pracovat. Stejně jako já – pracuji s vámi bok po boku každý den; i když jsme od sebe daleko, ale pracujeme společně.V dnešní době se necítím od všeho oddělená, protože máme internet; můžeme se navzájem kontaktovat a můžeme si povídat, můžeme spolu pracovat, jako bychom byli ve stejné místnosti, ve stejné kanceláři. Takže se vždy cítím blízko vás, vás všech. Jen občas, tu a tam, když vidím ta stará společná setkání, kdy nám bylo dobře, kdy mě lidé rádi viděli, tak se mi po tom stýská. Ale nestýská se mi po tom být na veřejnosti. Jsem ráda v soukromí. Kromě toho, že když vidím lásku vyzařující z žáků nebo obdivovatelů zvenčí – tehdy se to dotkne mého srdce a chtěla bych jim znovu dopřát podobný druh štěstí, radosti – když tam všichni jezdili a cítili se všichni požehnaní a blažení, šťastní, a jako by se všichni stali jen jedním, jen v lásce a štěstí.To je to, co se mě dotklo, a to je to, co mě možná znovu přitahovalo na veřejnost.Ale tyto čtyři roky – už víc než čtyři roky, téměř pět let nyní – co jsem sama v samotě, mi nic nechybí. Nenaléhám na sebe ani nemám opravdový pocit, že musím vyjít ven a mluvit s veřejností a podobně. Ne, nemám takovou touhu. Dělám všechno, co je dobré pro svět, to je všechno. I když ať děláme cokoli, vždycky je tu volba obětovat se, nebo ne.Chybí mi moji psí lidé, moji ptačí lidé. To je vše, opravdu. A vás všechny mám ráda, ale po nikom nemám ten pocit stesku. Bůh mě tak stvořil, myslím; jinak bych to neunesla; bylo by mi příliš smutno, být takhle sama. V Himálajích jsem byla sama; také mi to nevadilo. Když jsem chodila potmě nebo v dešti, měla jsem toho málo. To mi nikdy nevadilo. Cítila jsem se tehdy velmi šťastná. A teď už se tak šťastná necítím, protože každý den musím kontrolovat pořady, které děláte, a někdy najednou přijde nějaké utrpení. A to mě opravdu hodně bolí.Proto jsem vás požádala, abyste do našich pořadů dávali více klipů se šťastnými zvířecími lidmi z webu, abychom se o štěstí podělili i s lidmi venku. Když ty klipy vidím – šťastné, veselé zvířecí lidi s lidmi nebo mezi sebou – cítím se šťastná. A někdy se tomu i zasměju. Proto jsem si říkala, že toho musíme světu dávat víc, i vtipů, aby se lidé alespoň na chvíli cítili šťastní a mohli zrelaxovat, protože jejich život je už tak plný těžkostí, zvláště v dnešní době. Miliony lidí denně hladoví a mé srdce se nikdy nemůže cítit uzdravené nebo skutečně šťastné po celý den. Ne, ne, jen v některých chvílích, kdy v pořadech vidím něco dobrého. Ale i tak vám děkuji, že to všechno se mnou snášíte kvůli druhým.Vím, že vaše oběť je velká. Nemáte s sebou rodinu. Nemáte osobní vztahy. Vůbec nic. To všechno vím. Jen pracujete a jíte a někdy vás také obtěžuji. Omlouvám se, protože práce nepočká do zítřka. Práce není černobílá nebo jako rovná cesta po které jdete, nebo jako stezka pro cyklisty, po které můžete jen tak jet a zastavit, kdy chcete. Tak to není, protože věci nejsou jednoduché. Když chcete najít informace, provést výzkum a podobně, trvá to dlouhou, dlouhou dobu. A když musím něco opravit, počítač mě někdy neposlouchá. Přeskakuje na různá místa, a já to musím přepisovat znovu. Nebo nevím, jak to kontrolovat, opravovat, když všechny moje úpravy odešly dolů a promíchaly se s vytištěnou částí a pak to nikdo nedokáže přečíst. Usilovně se snažím to zachránit, ale někdy nemohu. Pak to musím přepsat celé znovu. Ale to je prostě způsob, jakým musíme pracovat. Nemůžeme se vyhnout všemu.A představte si, tolik trpíme, když jen vidíme klip s událostmi, kdy zvířecí lidé trpí nebo lidé trpí nemocemi nebo válkou a podobně. Představte si, že jste v takové situaci – že jsme tím zvířecím člověkem, nebo že jste obětí války, zejména pokud jste malí. Nebo jste pouhé dítě, samo, rodiče jsou všichni zabiti bombou a vy jdete sami po ulici s ostatními lidmi, a snažíte se najít jinou zemi. Ale pak nemáte co jíst, nikdo tam není a jste vyčerpaní. A tak prostě padnete na ulici buď mrtvý, nebo zoufale zraněný, dokud nemá někdo příležitost vás spatřit a odvézt vás do vzdálené nemocnice. Představte si, že byste to byli vy.Když jsem byla malá – nebo ne tak malá, ale myslím… Nechte mě vzpomenout si… sedm nebo osm let, jeli jsme z provinčního centra až do mého menšího okresu. Provinční centrum a můj dům byly od sebe daleko. Muselo se jet autem, autobusem nebo malým tuk-tukem – takovými těmi tříkolovými malými vozidly. Dnes je ještě můžete vidět, třeba v Bangkoku. Řidič jede vpředu s jedním místem (pro cestující), a dozadu se vejde třeba osm lidí. Ale někdy se jich tam vtěsná i deset a spousta dalších věcí, jako třeba kuřecí a prasečí lidé, jídlo, zelenina a rýže. Takže jsem se někdy divila, jak se to ubohé vozidlo vůbec může pohybovat. Ale ono se pohybovalo! Jsou geniální, když takové věci vyrábějí. Ale když si sednete dozadu, výfukové plyny vám jdou do obličeje a do nosu, a někdy to strašně páchne; někdy jsem zvracela. A měli jste štěstí, když vás za války vaše auto nebo autobus dovezly až domů.Jednou nedovezly, – bomba uprostřed silnice prostě vybuchla a mnoho lidí zemřelo. Naštěstí jsme s otcem nezemřeli. Ale museli jsme vzít velký kufr a táhnout ho po dálnici. Tato státní silnice nebyla krásná dálnice, jakou vidíte dneska, jako v Americe nebo v Anglii nebo ve Francii nebo v těch zemích. V té době, když jsem byla malá, existovala jen jedna národní cesta z jihu na sever a končila u řeky Bến Hải. Tam byla naše země rozdělena. Na jedné straně byl sever, na druhé straně jih. To bylo vše. Mohli jsme tam jet; na sever jsme jet nemohli. Už si nepamatuji, jestli jsme mohli. Možná jsme mohli, možná jsme nemohli. Nikdy jsem o tom nevěděla. Myslela jsem si, že je zakázáno tam jezdit; nikdy jsem se dál neptala. Myslím, že jsme nemohli jet tak snadno, protože můj strýc byl na severu, nebo možná rád jezdil na sever.Po Ženevské mírové dohodě mnoho lidí z jihu odjelo na sever, aby tam zůstali a žili, a někteří lidé ze severu odjeli až na jih, aby byli u jižanské vlády. V té době existovaly dva různé systémy. Sever byl něco jako komunistický systém a jihu se říkalo demokratický systém. Různým lidem se líbily různé systémy, a tak se rozdělili a odešli na různé strany. Takže můj strýc se nikdy za celou tu dobu nevrátil, dokud neskončila válka v Âu Lạc (Vietnamu). Myslím, že to bylo v roce 1974. A pak se můj strýc vrátil. Nikdy jsem ho neviděla; řekla mi to matka, když jsme se viděly v Hongkongu a ještě jednou v Bangkoku. Dvakrát mě směli navštívit. Pak už nesměli. Byly jim zabaveny pasy. Řekli mi, že už za mnou nemohou přijet. Byla jsem z toho velmi, velmi zničená, ale všechno bylo tak rychlé, že jsem nemohla nic moc dělat. Nevadí. Zapomeňte na to. Byla to jen moje osobní věc. Nevím, proč vám o tom vyprávím.Photo Caption: Krásná zevnitř i zvenčí, to je čistá duše
