Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Říká se, že Buddha dokonce jedl prasečí nožky. Nikdy to neudělal. Ne. Dokonce řekl, že ten, kdo jí maso zvířecích lidí, není Jeho žákem. Všichni to víte. Ale v dnešní době se o to lidé prostě nestarají. Na začátku to Buddha dovolil, protože někteří lidé prostě přišli a nic nevěděli. Buddha tedy řekl: „Když už musíte jíst maso zvířecích lidí, tak jezte takové méně karmické maso, maso bez karmy, třeba už mrtvé na ulici nebo zemřelé přirozenou smrtí. Nebo, když je někdo zabil, ale ne pro vás osobně, a vy neslyšíte křik zvířecích lidí, když jsou zabíjeni.“ Ale to bylo jen na začátku. […]Protože v té době Buddha žil prostě pod stromem, ve stromě – například některé stromy mají dutinu. Velký strom, jako je strom bódhi, tělo toho stromu mohlo být jako dům nebo i větší, a v tom stromě byla dutina blízko kořene. Když se během růstu oddělily, pak Buddha seděl v jedné z těch dutin, jako mnoho mnichů předtím. A někteří to dělají i teď, nebo sedí v jeskyni nebo tak něco. Lidé se tedy přišli podívat na Buddhu. Nechápali, že musí být vegani nebo tak něco, takže museli jít na trh, koupit si jídlo, najíst se a později se zase vrátit, aby se na Buddhu podívali. Buddha neměl dům, neměl kuchyň, nic. Chodil ven žebrat. Takže tito nově příchozí, dokonce i nově příchozí mniši, přicházeli a odcházeli, přicházeli a odcházeli a jedli.Pokud Buddha věděl, že jedí maso ze zvířat – museli, protože nevěděli, co je vegetariánské, nevěděli, co je veganské, nevěděli, kde to koupit; museli jíst zvířecí maso – pak musel být Buddha shovívavý a poradit jim: „Když už musíte, tak jezte ten a ten druh masa. Jinak je pro vás karma příliš těžká.“ Tak to tedy dělali. Ale později Buddha řekl: „Už jste dospělí. Už znáte Pravdu, Dharmu. Takže už nejezte maso. Každý, kdo jí maso, není můj žák; Takže teď už to víte.A později měl Buddha ášram, místnost pro Něj. Říkalo se jí „voňavá místnost“. Byla pro Buddhu a bylo v ní mnoho dalších pokojů pro mnichy. Ale někdy to nestačilo, protože se vrátili nějací další mniši, starší mniši nebo hostující mniši z jiných škol, a neměli dost místa. Pak musel dokonce i Ráhula, Buddhův syn, chodit spát na záchod. Takto Ho Buddha učil pokoře, aby byl přijímající v každé situaci. Dokonce i Buddhův syn. Také princ – On byl princ, Samozřejmě… a musel jít spát na záchod.Existuje sútra, která to všechno zaznamenala od ctihodného Velkého Ánandy. Musíme Mu samozřejmě poděkovat za mnoho súter. A musíme poděkovat i mnoha dalším reverendům pod Buddhovými ochrannými křídly, kteří pro nás všechny tyto pravdivé příběhy a pravdivá učení Dharmy od Buddhy zaznamenali. Mnoho súter je nezvěstných nebo zničených. Samozřejmě, po Buddhově nirváně se sešlo mnoho ctihodných mnichů, kteří shromáždili všechny příběhy a všechna Buddhova učení a seřadili je do příslušných kategorií. Také se mnoho lidí chtělo učit, a tak přicházeli a pořizovali si kopie. Ale poté, co přišli muslimští a jiní nájezdníci, samozřejmě mnichy zabili, chrámy zničili a mnoho, mnoho súter spálili.Ale některé ještě zůstaly, protože někteří je odnesli do jiných zemí nebo do jiných oblastí, kde nebyly napadeny. Tak máme i v dnešní době mnoho súter, abychom je mohli studovat a poznat Buddhovo učení, abychom se jím řídili a snažili se být dobrými, ušlechtilými Buddhovými žáky. Ne celý balík, ne celé Buddhovo učení se tehdy dostalo do jedné země, protože někteří mniši museli utéct a vzít s sebou, co se dalo, aby se ukryli kvůli vlastnímu životu a ochránili sútry.Takže některé země měly mnohem více súter než jiné země a některé měly jiné sútry než jiné země. Takže někteří praktikují, říkají tomu mahájána. Řídí se učením hlavních súter, které tu zanechal například z Indie, Xuanzang – velký Mistr, který šel do Indie a některé vzal domů, nebo je tam přeložil a vzal domů do Číny. A odtud se to pak rozšířilo do mnoha dalších zemí.Ale byli i tací, kteří se vydali do jiných, odlišných zemí, protože mniši šli tam, kam mohli, nebo do země, do které patřili, než si přišli vyzvednout sútry od jiných mnichů například v Indii. Proto co dostali, to dostali, a podle toho praktikovali. Některé mnišské školy se tedy řídily prvním Buddhovým učením. Proto se tomu říká „původní“ buddhistické učení, v němž Buddha některým z nich ještě dovolil jíst maso zvířecích lidí, tři druhy… říkají mu „očištěné maso“. Jak už jsem vám řekla – zvířecí lidé zemřeli přirozenou smrtí, nikdo je nezabil. Nebo pokud musíte jíst nějaké maso zvířecích lidí – pokud ti zvířecí lidé nebyli zabiti pro vás, zejména osobně, pak ho můžete jíst. Ale samozřejmě odříkávali spoustu manter, spoustu očistných rituálů, které je Buddha naučil, a už v hloubi duše věděli, že se to nemá, ale prostě to dočasně dělali, dokud se ještě učili.Ve starých dobách asi nebylo snadné jít si koupit veganské jídlo pro ty, kteří pocházeli z jiných zemí, jiných provincií nebo jiných krajů, kteří nebyli zvyklí na život a způsob života v okolí měst nebo obcí, kde byl Buddha. Takže si prostě řekli, aby jedli, co se dá, aby jedli, co jim lidé dočasně dají, dokud se neusadí a nebudou se učit u Buddhy nebo tam nezůstanou, a pak budou všechno vědět. Takže to byl původní první Buddhův příspěvek. Takže tehdy například lidé z jiných zemí poblíž Indie, jako byla Barma, Kambodža, Thajsko, možná dostali první písma a sútry od starších mnichů z Indie. Vzali si je domů a neměli čas si vzít další sútry, nebo nebyly dostupné tam, kde byli oni. Tak si vzali, co se dalo. Za starých časů jsme neměli letadla, neměli jsme velké jachty, neměli jsme auta ani náklaďáky, abychom mohli spoustu věcí převážet. Takže si představte, že jen pár mnichů… Možná by si mohli pronajmout kravský povoz nebo něco takového. Ale ne všude měli. Takže museli počítat s tím, že si ty sútry budou muset nosit sami po nějaké cestě, v nějaké oblasti, kde neměli ani auto, ani autobus, nic.Třeba v Himálajích, kam jsem vystoupala nahoru, jsem v mnoha oblastech stále chodila jen pěšky. Jen jednou jsem jela autobusem, protože jsme už byli u nějakého města a byl tam autobus. Někdo si ten autobus pronajal a nechal mě jet s nimi. To je vše; to bylo v Himálajích jen jednou. Samozřejmě později, když jsem šla dolů do nějakého města, abych se vrátila domů, byly tam koňské povozy a podobně.Ale v Himálajích, kde jsem chodila – nic. Prostě jsem chodila pěšky každý den. A boty jsem měla mokré, nohy jsem měla oteklé. Měla jsem jenom dva páry oblečení pandžábského typu – kalhoty, samozřejmě, a dlouhou tuniku, která zakrývá tělo až ke kolenům Nebo pod kolena, takže nosit to je pro lidi důstojnější. To nosili za starých časů muži i ženy. Ale žádné auto. Vždycky jsem měla mokré oblečení, mokré boty a oteklé nohy, ale byla jsem zamilovaná do Boha. Ničeho jsem se nebála. Na ničem mi nezáleželo. O ničem jsem příliš nepřemýšlela. Nikdy jsem nepřemýšlela, neporovnávala ani nechtěla nic lepšího – nic.Neměla jsem ani moc peněz. Musela jsem s tím vystačit, takže jsem si ani nemohla dovolit, aby mi někdo nosil zavazadla. Tak jsem si prostě nesla svoje oblečení. Jeden pulovr – říkala jsem si, že ho možná budu potřebovat, protože nic jiného jsem neměla – a ještě jeden pár pandžábského oblečení podobného pyžamu do spacáku, abych se ochránila před deštěm. A jedno, které bych si oblékla, to je všechno. Nic víc jsem si nemohla dovolit. A talíř na vaření čapátí a zároveň na vaření čaje. A jeden malý hliníkový hrneček a lžičku, které jsem také musela později prodat. Všechno je příliš těžké, když jdete do vyšší oblasti Himálají. A ten svetr jsem nikdy nemusela nosit, protože jsem pořád chodila a bylo mi prostě pořád teplo, i když jsem byla mokrá. Bůh mě nějak chránil – kde mělo být sucho, tam bylo sucho. Jen nohy byly mokré, protože se pořád chodilo v mokré oblasti. Když roztaje sníh, je to také špinavé a blátivé a vždycky mokré. Ale s tím jsem nemohla nic dělat. Měla jsem jen jeden pár té sportovní obuvi. A pak už jsem neměla žádné ponožky.Neměla jsem ani dva páry ponožek. Musela jsem si je prát a nosit, ale nikdy mi neuschly, protože jsem nikdy neměla dost peněz na to, abych si pronajala místo u ohně, které mi lidé poskytovali v poutním areálu. Do takového útočiště musíte jít rychle, protože jinak zůstanete potmě na ulici, v džungli nebo na horách. V Himálajích nemáte nikoho, koho byste mohli požádat, žádné sousedy, nic, jen pár jednoduchých hliněných domků, které tu a tam postavili daleko od sebe pro poutníky, kdyby je potřebovali. A všichni poutníci měli nějak peníze. Zaplatili a já jsem si jen stoupla za ně a dala jsem si ponožky do vzduchu – za skupinu lidí, kteří stáli – ne přímo před oheň.Ale nikdy jsem se necítila zle, nebo mi nebyla zima nebo tak něco. A když byly suché, tak jsem je nosila; když byly mokré, tak jsem si je vzala, protože druhý den ráno jste stejně museli odejít. Nemůžete v tom domě zůstat sama. Ani tam nesmíte zůstat. Odejdete a přijde jiná skupina. O ničem jsem toho moc nevěděla. Když lidi šli, tak jsem prostě šla. Někdy jsem musela jít sama, protože šli jinudy a šli tak rychle. Já jsem zůstala sama jen s holí a spacák byl stále těžší a těžší, protože se do něj vsakoval déšť. Také cesta byla obtížná a já jsem šla nahoru. Ale byla jsem šťastná. Nad ničím jsem příliš nepřemýšlela.Photo Caption: Vděčný tanec pro slunce